V době, kdy zoologické zahrady zvětšují výběhy a snaží se je maximálně přizpůsobit životním nárokům chovaných zvířat, je ostudné, že stále tolerujeme cirkusy, kde jsou zvířata držena na minimálním prostoru a jsou stresována neustálými transporty z místa na místo.

U cirkusového vystoupení se zvířaty zároveň postrádám jakýkoliv pozitivní výchovný efekt, který by držení zvířat v takto nevyhovujících podmínkách jakkoliv ospravedlňoval. Proto podporuji iniciativu Svobody zvířat za zákaz využívání volně žijících zvířat v cirkusech.

Nesouhlasím s chovem a využíváním volně žijících druhů zvířat v cirkusech. Zejména u větších druhů zvířat (sloni, zebry, medvědi, velké kočkovité šelmy) nelze zajistit dostatečný prostor a výběh, aby tato zvířata byla spokojená. Pobyt v malých klecích, časté cestování, drezura, odběr mláďat od matek, aby si co nejdříve navykla na člověka – to všechno musí být pro tato zvířata velmi stresující.

Zákaz využívat volně žijící druhy pro zábavu člověka v cirkusech je dle mého názoru rozumný a podporuji ho. Je 21. století a věřím, že dnešní doba poskytuje lidstvu mnoho jiných způsobů zábavy, než tomu bylo v minulosti. Jako lidstvo se vyvíjíme a vývoj s sebou nese změny ve vědomí jednotlivců a fungování celé společnosti. Předpokládám, že do cirkusu chodí především rodiče s dětmi. Jsem toho názoru, že větším přínosem pro společnost a přírodu je edukace našich potomků a navštěvování takových institucí, kde má dítě možnost seznámit se s realitou, s pravými zvyky zvířat, s jejich skutečnými potřebami.

Úcta k přírodě je u každého jedince různě zakořeněná. Věřím, že velkou roli v tomto ohledu hraje výchova, společenské zvyky a hromadně sdělovací prostředky. Zákaz využívat volně žijící druhy v cirkusech je dalším krůčkem pro to, abychom si přírody více vážili a chránili ji.

Mně osobně se nedomestikovaná zvířata v cirkusech nelíbí také. Jako mladý veterinář jsem v jednom cirkuse ošetřoval krajtu, nebyla mimo jiné v moc dobrém výživném stavu, některá ostatní zvířata také moc ne. Málem mě odtamtud hnali vidlemi, protože jsem se snažil majiteli promlouvat do duše, aby se o své svěřence lépe staral. Cirkusy s divokými zvířaty se mi nelíbí, proto tam nechodím ani já, ani má rodina. Určitě je prospěšná i osvěta v tomto směru.

Myslím, že slušně chovaná a domestikovaná zvířata – psi, lamy, koně, osli atd. - by v cirkusech být mohla, díky jejich dlouhodobému soužití s člověkem je to asi trochu něco jiného. O to přísnější by měly být kontroly, aby tato zvířata rozhodně netrpěla.

Pak zde vidím ještě jeden problém. Pokud by k zákazu došlo, měla by zde být nějaká přechodná doba – na „dožití“ zvířat stávajících, aby nedocházelo k nějakému drastickému zbavování se zvířat.

Jelikož mám celý život spojený se zvířaty, cestuji za nimi zejména do africké divočiny za účelem pozorování volně žijících zvířat, a stejně tak se denně setkávám s nejrůznějšími druhy zvířat v mé praxi, nemohu souhlasit s chovem volně žijících zvířat v cirkusech. Myslím, že i člověk, který se příliš nezajímá o přírodu a zvířata, pochopí po návštěvě cirkusu, že zvířata jsou chována v nedostatečném prostoru, samotné vystoupení a drezura jim způsobuje obrovský stres, stejně tak světelné a zvukové doprovody během představení jsou hodně vzdálené tichým planinám jejich přirozené domoviny. Stejně tak neustálý transport zvířat je neoddiskutovatelnou zátěží pro klid zvířat.

Jelikož máme k dispozici velké množství domácích zvířat, která snadněji a ochotněji mohou splňovat poměrně velké nároky na transport a představení, nechápu, proč se ještě volně žijící zvířata v cirkusech vyskytují. Všichni lidé, kteří navštěvují cirkusy, by měli pochopit, že zvířata v těchto nepřirozených podmínkách žijí celý život, zatímco pro ně se jedná o jeden večer, na který jistě brzy zapomenou.

Dle mého názoru se jednoznačně jedná o týrání zvířat.

Jsem pro zákaz využívání volně žijících druhů zvířat v cirkusech, sama s dětmi do klasického cirkusu právě z tohoto důvodu nechodím a jsem ráda, že i ony vzaly tento postoj za svůj, a rádi navštívíme představení tzv. nového cirkusu – založeného na artistických výkonech lidí, nikoliv zvířat.

Souhlasím s rozšířením zákazu využívání všech druhů volně žijících zvířat v cirkusech, protože mi welfare zvířat chovaných v zajetí není lhostejný. Zvířata jsou vystavována neustálým transportům, spojeným se stresem a omezenými prostory, což vůbec nepřipomíná podmínky přirozené pro jejich život.

Podle mého názoru cirkusy předvádějící divoká zvířata nemají již místo v moderní společnosti a Česká republika by se měla po vzoru jiných vyspělých států přidat k jejich zákazu.

Podporuji rozšíření zákazu využívání volně žijících (divokých) druhů zvířat v cirkusech. Podle mého názoru zvířata těchto druhů v cirkusech trpí hlavně stresem způsobeným častými přesuny a cestováním, výcvikem a především nedostatkem prostoru k životu. Jedná se podle mě jednoznačně o týrání zvířat.

Jsem pro absolutní zákaz využívání volně žijících zvířat v cirkusech. Žádný „mobilní“ cirkus není schopný zajistit dobré podmínky pro chov těchto druhů zvířat v zajetí a při častém transportu.

Nikdy nezapomenu na hrocha v ohrádce sestavené na asfaltu mezi maringotkami uprostřed velkého města…Opravdu je nutné pro naši zábavu zneužívat zvířata?

Výcvikové metody většiny cirkusů dle mého hraničí s týráním a jsou zavrženíhodné.Metody pozitivní motivace se do cirkusů téměř nedostávají. Cirkus nejde srovnávat se zoologickou zahradou, která se snaží zachovat genofond divokých zvířat a vzdělává laickou veřejnost. Podmínky chovu v ZOO jsou výrazně lepší. Cvičení zvířat probíhá formou pozitivní motivace jako prevence stereotypního chování.

Zakažme volně žijící zvířata v cirkusech. Třeba tím pomůžeme nejen těmto zvířatům, ale i zvířatům v ZOO, kdy původní návštěvníci cirkusů svou návštěvou naopak podpoří chovatelská zařízení, kde k týrání zvířat nedochází.

Celosvětový trend zoologických zahrad je takový, že se chovatelé snaží přizpůsobit životní podmínky v chovných zařízeních tak, aby se co nejvíce podobaly přirozenému prostředí, kde zvířata volně žijí.

Tím výrazně snižují jejich stres a zlepšují jejich pohodu. To bohužel v cirkusech nelze, vzhledem k tomu, v jakých podmínkách zvířata těchto druhů musí přežívat.

Plně podporuji zákaz využívání volně žijících druhů zvířat v cirkusech. Především proto, že využívání, lépe řečeno, zneužívání volně žijících a exotických zvířat jako pracovního prostředku pro uspokojení ekonomické poptávky úzké skupiny lidí, v tomto případě poptávky, která není naplněna potřebností této činnosti, je neobhajitelné a rovná se modernímu otrokářství.

Přes všechna tvrzení o kvalitní péči o tato zvířata stran cirkusů je tato péče zcela nevyhovující z hlediska moderního pojetí welfare a přístupu ke všemu živému na počátku třetího tisíciletí.

Nesouhlasím s vystupováním živých exotických zvířat v cirkusech, není složité vysvětlit proč. Zvířata jsou na zemi s námi, nikoliv pro nás,a proto neslouží pro naše pobavení a zaslouží si úctu a právo na život stejně jako každý.

Kočkovité šelmy zkrátka díky přirozeným instinktům nemohou být spokojené v klecích, které jsou tisícinásobně menší, než jejich přirozená teritoria. Sloni, zebry, velbloudi a další nejsou přirozeně poslušní, jejich drezura potřebuje nutně donucovací prostředky. Z malých výběhů pak trpí psychickými poruchami, stereotypem a doslova přicházejí o rozum. Většina žije ve strachu před další donucovací ranou. Ne, nikomu bych nepřála takto žít.

Podporuji iniciativu Cirkusy bez zvířat. Domnívám se, že využívat nedomestikované druhy zvířat předvádějící akrobatické kousky pro pobavení návštěvníků do dnešní doby nepatří.

Cirkusy nemohou zvířatům poskytnout prostor, sociální podmínky ani odbornou péči, navíc jejich vystoupení nemá žádný větší přesah než právě jen ono pobavení, na rozdíl od například zoologických zahrad, kde je zvíře prezentováno v co nejpřirozenějších podmínkách za účelem vzdělávání návštěvníků i ochrany přírody.

Naše společnost se v rámci zábavy a volnočasového vyžití posouvá vpřed mílovými kroky. Nevidím tedy důvod, proč lpět na vykořisťování zvířat v cirkusech za účelem zábavy a zisku. Musíme si připustit, že se jedná v pravém slova smyslu o jejich týrání. Tyto instituce nejsou schopny zajistit volně žijícím, nedomestikovaným zvířatům nároky na životní podmínky ani projevy přirozeného chování. Welfare, o němž hovoříme velmi často ve vztahu k hospodářským zvířatům, by měl být v tomto případě důsledně naplňován.

Jako veterinář plně podporuji doporučení Svazu Evropských Veterinářů na přijetí zákazu využívání nedomestikovaných, volně žijících zvířat v cirkusech v Evropě.

Jsem pro zrušení držení divokých zvířat v cirkusech. Je to otázka svobody, obecně.

V posledních týdnech a měsících se do popředí zájmu odborníků i veřejnosti dostává problematika chovu divokých druhů zvířat v cirkusech. Jsem přesvědčena, že divoká zvířata a zejména velké kočky, medvědi a sloni do cirkusu nepatří. V podmínkách kočovných cirkusů nelze těmto druhům zvířat zabezpečit podmínky pro život, které odpovídají jejich fyziologickým, sociálním a mentálním potřebám.

Nejsem proti tréninku zvířat, ale tento trénink by měl probíhat podle zásad operantního podmiňování a zejména pozitivní motivací. Trénink by tu měl být primárně pro zvířata a pro udržení jejich psychické pohody v zajetí. A měl by probíhat v prostředí, které zvíře zná a cítí se v něm dobře.

Za největší problém považuji neustálé transporty zvířat z místa na místo. Transport za nejvíce stresující faktor zvířat žijících v cirkusech.

Ve své praxi s divokými druhy zvířat nepracuji. Ale věnuji se zejména koním, psům a kočkám. A sama vidím, jaký obrovský stres transporty a nová místa způsobují i těmto domestikovaným druhům. A pokud cestování stresuje moje kočky, tak nepochybně způsobuje stres tygrům, lvům a ostatním kočkovitým šelmám.

Další věcí je malý prostor, na kterém zvířata žijí. Ve volné přírodě mají šelmy velká teritoria a kromě lvů jsou samotáři. Jak jim asi je v malé kleci s několika dalšími jedinci svého druhu?

Jsem pro zákaz chovu a využití divokých zvířat v cirkusech. Myslím, že v 21. století a s ohlédnutím na poznatky, které máme o fyziologii a etologii, není žádné opodstatnění pro držení těchto druhů v cirkusech pro lidskou zábavu. Pro zábavu máme domestikované druhy zvířata a i u nich máme z hlediska welfare hodně co dohánět.

Většina etologů, odborníků z řad veterinárních lékařů a biologů, kteří se zabývají chovem zvířat, se shoduje v tom, že drezúra, vystupování před diváky, stísněné podmínky a cestování mají na cirkusová zvířata negativní vliv. Naproti tomu zastánci zachování volně žijících zvířat v cirkusech tvrdí, že zvířata nejsou v těchto podmínkách týrána a jako důkaz předkládají, že veterinární kontroly žádné týrání neprokazují. Já sama jsem jako veterinární inspektorka krajské veterinární správy před několika lety cirkusy kontrolovala a ne vždy bylo vše v pořádku.

Problémy volně žijících zvířat v cirkusech je třeba vidět nejen z pohledu zákona na ochranu zvířat, ale také z hlediska způsobu jejich chovu, rozmnožování či výcviku. Pokud například porovnáváme, jakým způsobem žijí velké kočkovité šelmy (lev, tygr) ve volné přírodě a naopak v cirkuse, zjistíme, že lvi i tygři mají v přírodě vždy svým pachem vymezená poměrně velká teritoria, která neopouštějí, pokud je na nich dostatek potravy. Přes den odpočívají a aktivní jsou za soumraku, v noci a za úsvitu. Mláďata zůstávají do dospělosti u matky, od které se učí lovit, orientovat se v přírodě, využívat své instinkty apod. Např. u tygřice zůstávají mláďata až do věku 3 let. Naproti tomu cirkusová zvířata se několikrát do měsíce přemisťují na místa jim pachově neznámá, jsou chována ve velmi malých prostorách a tygři a lvi se přes den, kdy by měli odpočívat, musí podřizovat výcviku krotitele.
Mláďata kočkovitých šelem jsou odstavována od matky co nejdříve po porodu a jsou uměle dokrmována. A při veřejném vystupování pak krotitel musí „ukázat světu“, jaký je machr, když si dovede zotročit takové šelmy, které by ho v přírodě roztrhaly na kusy.

Dalším velkým problémem je přeprava zvířat. Když si uvědomíme, že v letních vedrech se cirkusová zvířata přepravují po rozpálených silnicích a v nedostatečně větraných přívěsech i několikrát do týdne, nelze tvrdit, že si na to zvyknou. Ráda bych připomněla, že před pár lety na tuto skutečnost zřejmě doplatil i cirkusový lachtan Logan, který v době letních veder uhynul při přepravě.

A co říci k dalšímu vážnému problému, kterým je nekontrolovatelné množení těchto vzácných jedinců? Principálové často poukazují na to, že se o zvířata starají dobře, protože se jim daří odchovávat mláďata. Dokonce provádí i mezidruhové křížení, které se ve volné přírodě nevyskytuje. Například lvi jsou často kříženi s tygry a vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov „tiger“ a „lion“ – první část zkratky značí vždy živočišný druh samce, druhá značí druh samice). Jejich mláďata jsou prodávána za vysoké finanční částky, ať už do jiných cirkusů, či do soukromých chovů. Jde o zábavu bohatých lidí, kteří tím dávají okázale najevo, že na to mají, protože chov velkých kočkovitých šelem je finančně náročný a současně dává jejich majiteli status někoho výjimečného a slouží jako symbol bohatství.

A co je už opravdu týrání? To, že mláďata kočkovitých šelem se po několika dnech či týdnech od matky odstaví, dokrmují se uměle, jsou dávána dětem i dospělým na mazlení a hraní. Stačí si pak při jakékoliv kontrole vymyslet jako důvod, že je samice po porodu odmítla. Těžko se pak zjišťuje, kde je pravda. Tím, že jsou mláďata zneužívána jako „mazlící“ hračky, dochází k narušení vývoje takového jedince, kdy ztrácí plachost a stává se z něj něco jako handicapované zvíře, které po celý svůj život zůstane závislé na člověku a nikdy se již nebude moci vrátit do přírody. A co se tedy se všemi těmi mláďaty děje? Většina takto odchovaných jedinců je výhodně zpeněžována. A ti, co se neprodají? Nedávná kauza objevených tygřích jatek mluví za vše. Konkrétně se tehdy jednalo o muže z proslulého cirkusového rodu Berousků, který byl obviněn z chovu a zabíjení tygrů a obchodování s jejich těly, která putovala na asijský trh prostřednictvím tajně organizované společnosti.

Vlivem činnosti nezodpovědných chovatelů se bohužel některá exotická zvířata dostávají do naší přírody. V současné době představují velký problém vodní želvy, dále se čím dál tím častěji objevují exotičtí hadi, nedávno dokonce i jedovatá mamba zelená. Možná je i otázkou času, kdy ve volné přírodě bude pobíhat nějaká puma nebo nás na procházce v lese dokonce překvapí tygr.

Proto je nejvyšší čas, aby se zákonodárci začali touto problematikou velmi vážně zabývat a vymezili pro chov volně žijících zvířat přísnější pravidla, která budou upřednostňovat jejich přirozené projevy chování.

Coby zaměstnanec zoologické zahrady nejsem vyhraněným odpůrcem chovu zvířat v lidské péči a dokonce ani vyhraněným odpůrcem drezury zvířat. Vhodně pojaté cvičení zvířat držených v lidské péči může být vítaným zpestřením denního programu, může napomoci k odstranění některých nepřirozených projevů chování a v neposlední řadě může zásadním způsobem usnadnit některé veterinární a chovatelské zákroky – a to jak chovatelům, tak i samotným zvířatům. Pokud je navíc takové cvičení provedeno před zraky diváků, může být nejen zdrojem pobavení, ale i zdrojem poučení o přirozených projevech zvířat. Bohužel drezura zvířat v cirkusech je velmi vzdálena takto pojatému cvičení, a to z následujících důvodů:

1) Cvičení zvířat by mělo využívat výhradně techniky pozitivního podmiňování. Jinými slovy odměn, a nikoli trestu. Bolestivé nebo zvířeti nepříjemné metody výcviku by neměly být přípustné. Nástroje jako bič nebo háček by neměly být přijatelné. V případě náročných cirkusových vystoupení jsou však bohužel často aplikovány právě tyto nepříjemné metody.

2) Cvičení zvířat by mělo spouštět pokud možno přirozené projevy zvířat, a výhradně takové projevy, kterým je zvíře anatomicky a fyziologicky dobře přizpůsobeno. Chůze medvědů po zadních nohou, tanec opic nebo sezení slona na židli jsou jen některé z nejnázornějších příkladů cviků, kterým zvířata nejsou přizpůsobena a jejichž dlouhodobé provádění může mít pro zvíře i závažné zdravotní následky.

3) Cvičení zvířat by mělo probíhat v prostředí, které zvíře důvěrně zná a kde se cítí bezpečně. Takovým vhodným prostředím je výběh, ve kterém je zvíře chováno, ale nikoli cirkusové šapitó nebo varietní pódium, kam je zvíře přivedeno.

4) Příprava zvířat na výcvik nesmí v žádném případě zahrnovat předběžné odebírání zvířat matce a jejich umělou výchovu člověkem za účelem ochočení. Takové zacházení vede u zvířat k těm nejhorším psychickým poruchám, které již v dalším životě nebudou napravitelné. Nejhorší případ je pak takový, kdy jsou ochočená zvířata využívána především pro účel mazlení, pouze do doby, než dospějí. Nedávný případ ilegální výroby masoxu z utracených tygrů je pouze vrcholem ledovce, který ukazuje jeden z mnoha závažných důsledků nepřirozeného umělého odchovu zvířat.

5) Pokud cvičení probíhá před zraky diváků, mělo by přinášet poučení o přirozených projevech zvířat. Zážitek z pozorování šelmy proskakující obručí nebo opice oblečené do lidských šatů postrádá jakoukoli vzdělávací funkci a vede pouze ke zkreslování veřejného mínění o povaze a potřebách zvířat.

Z jiného pohledu bych se ještě rád vyjádřil k roli chovu zvířat v ochraně ohrožených druhu. V tomto případě nevidím žádný přínos cirkusu, na rozdíl od záchovných chovů některých druhů v zoologických zahradách. Aby měl takový chov smysl, musí být mezinárodně koordinovaný a musí být zohledněny nejen životní potřeby samotných zvířat, ale i genetická struktura celé populace včetně geografického původu a poddruhové příslušnosti. Nevýběrovým křížením zvířat na základě jejich momentální dostupnosti tak, jak se tomu v cirkusech děje, se dociluje pouze chovu kříženců, který nijak nepřispívá k zachování biologické rozmanitosti druhu.

Závěrem bych rád zdůraznil, že si cirkusového umění vážím coby staleté tradice, zvláště u nás v Česku. Tak jako jiné tradice by však i tato měla reflektovat přirozený vývoj naší moderní společnosti, jehož součástí je i pochopení a především respektování potřeb zvířat, chovaných v naší péči. Zákaz vystupování volně žijících druhů zvířat v cirkusech je nevyhnutelnou součástí vývoje k pokročilejší společnosti. Věřím tomu, že i v takové společnosti bude pro cirkusy a varieté místo, i když to bude bez cvičených medvědů, lvů a slonů.

Mám tu čest, že se v posledních 8 letech mohu díky svým terénním aktivitám a práci setkávat v Africe s divokými slony. Kvůli pytláctví i ubývání přirozeného prostředí jsou takovéto zkušenosti stále vzácnější, a proto si jich nesmírně vážím. Poznal jsem díky nim, jak jsou sloni savanoví i pralesní společenská, pohyb milující, mírumilovná a vnímavá stvoření. O jejich inteligenci a celoživotně silných sociálních vazbách už dnes i díky vědeckým důkazům nepanují žádné pochyby. Sloni jsou navíc také zvířata se silnou osobností, která vyžadují svobodu a mnoho životního prostoru, na kterém mohou dle své vůle a potřeb modifikovat (momentálně i dlouhodobě) okolní prostředí. Jsou to zvířata nesmírně mobilní, zvídavá a zároveň citlivá na stres a deprivaci ze ztráty svých blízkých.

Připojuji se proto k výzvě urgentně a zároveň racionálně řešit neuspokojivý stav slonů a potažmo jiných drezurovaných zvířat v cirkusech a podobných zařízeních. Je patrné, že vývoj v civilizovaném světě jde směrem, kdy se zvířata přestávají stávat jen bezduchými nástroji k lidskému pobavení a k zisku, a že tradiční cirkus s krocením slonů a velkých šelem jistě jednadvacáté století v současné podobě nepřežije. Měli bychom urychlit kroky k nápravě stavu, který není vůči zvířatům důstojný a který je pro ně tak extrémně nepřirozený, čím dříve, tím lépe, a vychovávat tak pro příště generace lidí, kteří na soužití lidí s přírodou budou nahlížet jinou optikou, což je pro zachování zbývajícího přírodního bohatství (v přírodě i záchranných chovech) zcela zásadní předpoklad.

Jedním ze žhavých témat současnosti, nikoliv však tématem zcela novým, je odchov a využití zvířat v cirkusech. Veřejnost jistě zaznamenala několik televizních vystoupení, od tiskové konference až po debatu ve večerním pořadu. Informace se objevují i v tisku. Bohužel, zatím měla tato vyjádření a vystoupení značně emotivní charakter, s minimálním využitím analytického přístupu. Ve chvíli, kdy mělo být věcně argumentováno a měla být vedena solidní a korektní diskuze, bylo odkazováno na další problémy a hledány zástupné otázky. V následujících několika odstavcích se proto pokusím o širší odpověď na některé tyto vedlejší odkazy, abych se však k otázce chovu a využití zvířat v cirkusech na konci svého sdělení vrátil.

Soužití člověka se zvířaty má dlouhou tradici. Vzájemné vztahy se postupně vyvíjely a není tomu jinak ani dnes. V historických dobách i člověk sám žil v tlupách a jeho život se od přirozeného chování zvířat organizovaných též na základě instinktů příliš nelišil. Jako úspěšný živočišný druh si člověk postupně ostatní zvířata podmanil, v různé míře závislosti.

Postupně se některé původně divoké druhy zvířat staly zvířaty hospodářskými (například drůbež, skot, prasata, ovce a další). Člověk se naučil tyto druhy zvířat chovat, tedy organizovat maximálně jejich život – od výživy přes regulovanou reprodukci až po zásadní zásahy a ovlivnění jejich genotypu a fenotypu. Současně s tím je stále větší pozornost soustředěna na dodržování etických principů. Od pouhého zaměření na vysokou efektivitu a ekonomickou stránku intenzivních chovů je lidskou společností vyžadováno dodržování podmínek pohody zvířat, přestože je jasné, že tato zvířata jsou určena k porážce (tedy usmrcení) a následnému využití v potravinářském průmyslu i jinde. Obdobně koně byli využíváni k transportu nákladu a jako forma přesunu lidí, zejména lovců a bojovníků. Masivní zapojení koní v armádách a potřeba udržovat tuto formu „dopravního prostředku a v případě potřeby i potravy pro vojáky“ stálo i za vytvořením organizované zdravotní péče o tento strategický druh a následně i vznikem prvních veterinárních škol.

Obrovský vývoj prodělal i chov laboratorních zvířat. Především pro účely výzkumu ve zdravotnictví byly vypracovány podrobné metodiky chovu a možností genetického ovlivnění zejména drobných hlodavců. Pohoda zvířat je velmi silně vnímána i zde. Jsou určeny standardy podmínek chovu i experimentů. Je vyžadováno odborné proškolení středoškolského personálu i vědců, kteří práci s laboratorními (experimentálními) živočichy organizují. Je kladen silný důraz na omezení až úplné zamezení využití některých skupin – například psů nebo opic.

Obdobně se výhodným partnerem člověka staly i některé druhy domácích zvířat, chované pro spolupráci při lovu, pro ochranu majetku, likvidaci jiných druhů zvířat (například hlodavců). I zde se původně volný vztah změnil na silnou závislost. V podmínkách, které lze snad jen s nadsázkou označit za péči o zvířata, existují dnes plemena psů a koček, která se již od původního modelu zásadně liší a jejichž šance na přežití ve volné přírodě a bez soustavné asistence člověka by byla zřejmě velmi malá. Jelikož však taková plemena psů a koček stále vyhovují poptávce dostatečně velké části lidské populace, je jejich rozmnožování stále realizováno ve velké míře. I zde probíhá vývoj vztahu a šlechtění extrémních forem je již v několika zemích EU zakázáno. Paralelně se člověk začal zajímat o možnost cíleně regulovat a využívat pro svou potřebu i divoká zvířata ve svém okolí (jeleni, srnci, zajíci, divoká prasata, bažanti).

Zájem člověka však neustrnul jen na chovu a pragmatickém hospodářském využití zvířat. Postupně se zájem zaměřil i na druhy vysloveně exotické (z pohledu Evropy) a vznikaly první kolekce zvířat ulovených ve volné přírodě pro potěšení a zábavu člověka. Vznikly tak nejen zoologické zahrady, ale též cirkusy. Chov prostorově méně náročných druhů exotických zvířat byl základem chovu ptáků, plazů, obojživelníků, akvarijních ryb a dalších skupin živočichů, včetně bezobratlých, přímo v domácnostech lidí.

Zůstaňme v Evropě a nahlédněme na vztah lidí a zvířat v současné době. Mnohé tradiční formy chovu a využívání zvířat pominuly. I když to může u určité skupiny lidí narážet na odpor a vyvolávat nesouhlas s odkazováním na tradice, tak například býčí zápasy, hon na lišku a původní formy norování, chov šelem jako kožešinových zvířat a další zvyky jsou dnes většinou nepřípustné. Volně žijící (divoká) zvířata v naší přírodě jsou chráněna a jejich domácí chov pro zábavu nebo potěšení je v rozporu s platnými zákony. Do určité míry, a s těžko pochopitelnou pomalostí, se začíná postupně řešit i omezení dovozu exotických zvířat z volné přírody pro účely soukromých chovů.

Není pochyb o tom, že i cirkusy sehrály svoji historickou roli a v minulých staletích poskytovaly lidem v Evropě ojedinělou možnost zábavy a setkání s exotickými druhy divokých zvířat. Tato doba je však již minulostí. Obdobně již dnes nelze vážně srovnávat dřívější a současnou vzdělávací funkci pojízdného loutkového divadla. Pokud si lidé dobrovolně zvolí za svoji profesi nelehkou práci v moderním cirkusu, není důvod a nebylo by správné jim v tom bránit. Svobodná volba povolání patří mezi atributy života v demokratické společnosti. Využívat však i v dnešní době pro účely zábavy zvířata, především divoké druhy zvířat, je mimo kulturu a poznání lidské společnosti v současné Evropě.

Je nejen na zaměstnancích a majitelích cirkusů, ale i na celé společnosti najít rychle řešení, která současnou neudržitelnou situaci vyřeší. Řadu řešení je možno aplikovat bezprostředně, například zcela zastavit další rozmnožování zvířat v cirkusech, a ukončit tak začarovaný kruh s existencí divokých druhů, které se rodí do nepřirozených podmínek a jsou nucena v nich žít často celý život. Dalším krokem je vytvořit podmínky pro další život cirkusových zvířat, bez nepřirozených transportů a jejich předvádění. Na tyto praktické otázky by měla směřovat diskuze, která by měla být vzájemně vstřícná se snahou společně vyřešit ožehavý problém momentální existence zvířat v cirkusech. Řešení nebudou snadná a nebudou ani levná. Evropská společnost ve třetím tisíciletí je však schopna tento úkol zvládnout.